Zastávka Nižbor

Zastávka Nižbor, restaurace Tomáše Hanáka, bude v příštím roce vstupovat do šesté sezóny. Toto poetické místo působí na veřejnost doslova jako magnet. A tak si na stránkách podniku můžete všimnout nenápadné poznámky: Pokud si chcete návštěvu užít, choďte nejlépe ve všední den a mimo hlavní sezónu.

Ale mohlo by následovat ještě jedno doporučení: Nechte se sem dovézt motoráčkem. Cestou nasajete tu správnou drážní atmosféru, zpomalíte a rozjasníte všechny smysly. Budou zapotřebí. V lokálu je co obdivovat, co odhalovat a čemu naslouchat. Byť je to třeba jen zapraskání prkenné podlahy, jemné zavrzání dveří nebo šelest listí, které sem zavál podzim.

Obec Nižbor leží na železniční trati 174 z Berouna do Rakovníka. Je to jednokolejná celostátní trať, na které byla zahájena doprava 30. dubna 1876. A z téhož roku pocházel i zchátralý dřevěný železniční sklad, který si získal srdce slavného „Nižboráka“. Tohle místo, odkazující na slavnou éru rakousko-uherské železnice, si přeci takový osud nezaslouží. Po velké administrativní bitvě se podařilo odkoupit nádražní budovu do soukromého vlastnictví.

Následný boj o záchranu budovy ale nebyl o nic jednodušší. Tomáš Hanák si k ruce přizval místního řemeslníka Jana Janovského, k projektu studio Break Point. Během rekonstrukce museli všichni vynaložit kromě svých schopností i notnou dávku vynalézavosti a dalo by se říci i „loveckého instinktu“. Po šrotištích, ve zdevastovaných drážních objektech nebo v zanikajících továrních budovách lovili poklady, které vdechly nižborské nádražce nový život.

Kouzlo starých časů, zvláštní směs romantiky a nostalgie

Atmosféra místa je doslova filmová. Dokonalé kulisy tvoří tři vyřazené železniční vagóny, které se Tomášovi Hanákovi podařilo získat po neuvěřitelných peripetiích. V pečlivě zrestaurovaném služebním oddílu vagonu ČSD z roku 1948 se dnes nachází stylové ubytování a salónek s kapacitou pro 20 osob. Další vagóny se zatím využívají jako zázemí pro restauraci, sklady a provozní kancelář, plánovány jsou ale další ubytovací kapacity pro rodiče s dětmi. Všechny vagóny stojí na slepých kolejích a celek dokresluje semafor u vstupu na letní zahrádku.

Centrální budovou v malém železničním skanzenu zůstává osvěžovna. Tento přízemní celodřevěný objekt na vysoké kamenné podezdívce byl původně bez oken, s bočními posuvnými dveřmi. Objekt byl bez vody, kanalizace, elektřina proudila starými ztrouchnivělými dráty. „Musel jsem přemluvit sousedku, aby mi dovolila podkopat se pod jejich zahradou a ohrozit tak její rajčata a lilky,“ vzpomíná Tomáš Hanák na jednu z největších komplikací přestavby.
 
Autentický ráz si objekt zachoval i díky dodržení stávající výšky hřebene a sklonu střechy. Původní pálenou krytinu nahradila betonová taška Bramac Reviva v odstínu památkově červená. „Jsem staromilec a rád se dívám na věci, které takříkajíc prověřil čas. Na druhou stranu, někdy není nazbyt a musí se vyměnit za nové. Raději investuji do těch kvalitních, od kterých se dá očekávat to stejné. Tedy, že zde další generace pobudou,“ zdůvodňuje Tomáš Hanák, proč vybíral zrovna betonovou krytinu, která je pověstná velmi dlouhou životností. Model Reviva navíc kloubí tradiční vzhled s moderními technologickými přednostmi. Má klasický tvar dvojité bobrovky a vyrábí se mimo jiné v odstínu památkově červená, což ji předurčuje k rekonstrukci domů s historickou hodnotou. Na rozdíl od bobrovky jde ale o velkoformátovou betonovou tašku, tak že spotřeba krytiny a její váha na 1m2 jsou nižší.  Díky modernímu tvaru s drážkou a pokládce tašek na vazbu poskytuje Reviva i další výhody: rychlejší pokládku a tím pádem mnohem nižší náklady za realizaci. „Náklady na rekonstrukci jsem nesl sám a šetřilo se, kde se dalo. Naštěstí mi všechny dodavatelské firmy vycházely neuvěřitelně vstříc, včetně Bramacu. Skvěle fungoval jejich technický servis a poradenství a přivítal jsem samozřejmě i velmi dobrou cenovou nabídku,“ dodává investor.

Tomáš Hanák sám přikládal ruku k dílu a na repasování nábytku a stavebních pracích se podílel. „Užil jsem si spoustu kutilské práce. Radost ze záchrany už mizejících věcí,“prozradil herec, který se podle svých slov občas těšil do práce víc než na natáčení a montérky oblékal raději než filmové kostýmy. Za své největší úlovky pokládá dřevěné lavice z vojenských vagónů z jižních Čech, které získaly nové polstrování z koženky.  A dále také výčepní pult, který vznikl z ocelových částí demontované budky pro vážení vagónů. Nýtovaný, hodně prorezlý a oprýskaný výčep spoluutváří genius noci nižborské Zastávky.

Oceněním dlouholetého snažení je fakt, že Obec architektů ČR zařadila Zastávku mezi následováníhodné příklady využití vysloužilých drážních budov. Zastávka se koncem října na půl roku pro veřejnost uzavřela a další sezónu zahájí v květnu. Je otázkou, zda to bude ještě pod taktovkou současného majitele, neboť herec se netají záměrem, nalézt pro svůj srdeční projekt vhodného kupce. Důvod? „Chtěl jsem ospalou hospodu. Teď sem chodí příliš mnoho lidí a se svým obličejem si někdy připadám jako dvojhlavé tele.“




zdroj: http://www.bramac.cz